Slzy...

Poklidila jsem kancelář, zamkla, pomohla unavené Kikince do bot a v tom Kája křičí: "Mami, je tady kočička! Maminko, ona si mě našla. Je moje! Vezmeme si ji domů!"

Jak vysvětlit nadšenému dítěti, že to nejde? Mourovaté odrostlé kotě. Očividně venkovní.

Kikinka se hned přidala. Také by chtěla kočičku domů. Říkám, že ona si cestu domů najde. Že když si ji vezmem domů, bude někomu chybět...

Brečí, obě. Že se bojí, že se jí něco stane. Že ji chtějí. Že se o ní budou starat... Kotě jde s námi před barák. Mňouká. Jdu pro Minie a je vyřešeno. Minie nadšená, ale kotě se ježí a prská. Vysvětluji holkám, že tohle opravdu nejde. Že ono si cestu domů najde samo. Že jim kdyby se Minie nevrátila domů, také budou smutné... Venčíme s brekem. Jsem ráda, že je tma a venku nikdo. Lovím poslední kapesník v kabelce a utírám jim slzy a nudle...

Kotě čeká před vchodem, ale když vidí psa, utíká pryč. Jak já jim rozumím. Jak já se umím do nich vcítit. Byla jsem stejná. Zachraňovala každé opuštěné zvířátko, každého toulavého pejska bych si vzala domů...

Utíráme doma poslední slzy, zapalujeme svíčky a já vysvětluji holkám, že je "Hodina Země". Kristýnka je tak utahaná, že už vlastně ani neví, proč brečí. Kája začíná přemýšlet nad tím, co vše je na elektriku a na kotě také zapomene. Bereme knížku a čteme pohádky o princeznách a vílách... Je v nich tolik pravdy, lásky... Dobro vítězí nad zlem :-). Jen toho světla je málo. Jsem ráda, že po třetí pohádce spí Kiki a po čtvrté je 21:30 a já mohu rozsvítit alespoň lampičku...