Foťák...

Tak já se tady pravidelně vystresovávala. Hledala chybu v sobě. Divila se, proč mi to focení nejde. Nad nějakýma fotkama se mi vyloženě chtělo brečet a to jsem měla pocit, že dělám vše, jak mám. Pozvala jsem si dokonce souseda, odborníka, který poradil, co zkusit jinak a jak přenastavit foťák. Stejně nic, opět pocit bezmoci...

Mé zoufalství mě už pomalu donutilo s tím vším seknout. Omluvit se a zrušit všechny zakázky pro "neschopnost". Ano, to by bylo snadné. Utéci od toho. Najednou tu byl ale zase Aleš. A krok za krokem jsme začali řešit, kde je chyba. Cítila jsem neuvěřitelnou podporu a získávala pocit, že s ním na to přijdu...

Díky "Muži" od Aranelky jsem si mohla vyzkoušet moje oči, ruce i objektiv na jiném těle. A hle! Ono to dělalo co má... Můj foťák prostě přestal poslouchat. Přestal ostřit tak, jak jsem to po něm chtěla. Asi už se cítil unavený a nechtělo se mu dál makat...



Spadl mi velký šutr ze srdce. Chyba nebyla ve mně, ale v těle fotoaparátu...

Takže jsem byla postavena před další věc. Co teď?

No a je doma, nové tělo. Je fakt, že na něm sedí líp i ten můj nový objektiv. Tak snad už konečně zase začnu fotit s radostí a bez strachu, cože si to zase stáhnu do PC...

PS: A díky tomu jsme si užili víkend jako "rodina" a bylo to moc příjemné... Děkuji za ty hezké chvíle.