...

Je 1 ráno, spím v kuchyni s Minie. V herně je 12 dětí (jedno mimi v PC). Holky mají spacáky, tak budou v té druhé. Jsem unavená, a tak to balím jako jedna z prvních. Ještě slyším, jak hrají v dílně Activity...

Jsou 4 ráno a mně zvoní budík. Jooo, to je ten "chytrý" telefon, co má "hloupou" majitelku (když am neposunu na pm)... Típnu ho a spím dál. Ne dlouho. Slyším Káju, jak mi hlásí, že se mám jít podívat do herny na skrvnu na koberci... Tááák se mi nechce, ale vyhrabu se a pouštím psa před MUM. Skrvna tam opravdu je, od čeho, to netuším... Říkám si, že na zjišťování je dost času. S hrůzou vidím, že je 5:30 a 4 děti jsou již vzhůru! Neříkala jsem něco o 9. hodině včera?!!!

Snažím se spát. Ale stále někdo něco potřebuje. Holkám je v herně II. líp...

A tak pomalu vstávám. Připravuji hromadu toustů. Hladových krků je opravdu hodně :-). Balím věci, psa a jdeme domů. Bylo to prima. Jen bych spala za pochodu...

V 10 přijíždí tatínek. Jsme domluvení, že pojedeme na koně. Všichni. Chci vidět holky, jak jezdí a volných sobot moc nemám. On souhlasí, tak doufám, že to nebude problém i pro druhou stranu. V autě spíme všechny tři. Každá minuta spánku vítána.

Přivítání je trošku rozpačité. Alespoň tak to vnímám já. Asi nebývá zvykem, aby dva lidé, co spolu nežijí, jezdili společně na návštěvy. Mrzí mě to. Ale taky je pravda, že nic jiného čekat nemůžu... Asi tím své okolí trošku matem.

Griluje se. Moc nám to chutná. Po jídle se jdeme projít na Sion. Mám to tam ráda. Vždycky mě to tam táhne. A těch kopretin!

Dochází mi, že dřív jsem holky po lese tahala sama. A. nikdy nešel. Když šel, tak pod nátlakem a to nikdy nestálo za to. Dnes to bylo jiné. I loďku z kůry vyrobili a poslali ji po potoce... Měla jsem radost. Za holky.

Cestou domů, když holky spaly, byl čas si otevřeně promluvit. O všem. Jak to vnímáme my dva, jak to vnímá rodina. Zde je bohužel problém. Já mám jasno. Mám to srovnané. Svého muže vnímám jako osobu blízkou, jako přítele. Jsem ráda, že umíme vedle sebe fungovat a komunikujeme. Že dětem nemateme hlavy a mluvíme s nima narovinu. Jsou proto v klidu. A už si na současnou situaci zvykly...

Kdo se s tím ale hodně pere, je A. Bohužel chce víc, než já mu můžu dát. Často má stavy, kdy když nemůžeme mít "všechno", nebude mít raději nic! Rychle ho to sice přejde, ale mě často přepadne pocit, že za to můžu já. Pak se srovnám. Není to o mně, ale o něm. On to tak má nastavené. Třeba časem pochopí, že je lepší být vděčný za to, co má, než se litovat a kopat kolem sebe. Věřím, že to chce jen čas. Že ještě mockrát bude nahoře, a pak zase dole... Že si uvědomí, že je hlavně táta a holky ho teď potřebují. Tím, že od nich "uteče", mu líp nebude. A dohánět něco, až budou holky dospělé? Ne, to moc nefunguje... Vím, o čem mluvím.

A tak děkuji za dnešní den. Dal mi hodně. A jsem ráda, že jsme byli všichni spolu.