Včera jsem ležela v posteli a přemýšlela nad dušičkama. Už dlouho jsem chtěla jet babičce a dědovi na hrob zapálit svíčku... A nápad byl tady! Koupila jsem věneček, kytičku, svíčky... Dáreček pro tetu, která měla nedávno narozeniny a mohlo se jet. V autě se Kája ptala, zda tam někdy byla. Došlo mi, že ne. Že od té doby, co děda umřel, jsem tam nebyla. A to mi tam půlka patří... Je to celé nedořešené a nedělá to dobrotu :-(. Ale i tak jsem ráda, že jsem jela.
Na hřbitově jsem si pobrečela. Padlo to na mě a nešlo to zastavit. Holky, neholky, prostě jsem to pustila. K babičce jsem měla vždycky hodně blízko a do dnes mi moc chybí. Zdají se mi o ní často i sny...
Jen kdyby Kája nebyla tak děsně protivná a nechtěla si prosazovat svou, jak je jejím zvykem :-(. Vyšvihly jsme tam babičce pěknou scénku. Ještě že Kiki pochopila, jak je to místo pro mě důležité, že chci mít chvilku klidu a ticha...
Pak jsme šly k tetě na krám. Byla překvapená, naštěstí mile :-). Ukázala nám "jezírko", které si strejda vybudoval na zahradě. Je ohromné, ale krásné. Musím uznat, že se mu to povedlo. Jen jsem tu zahradu nepoznávala...
Byl tam dřív můj domov, místo, kde jsem vyrůstala a milovala to tam. Postupem času se to vytratilo. Teď už tam zůstalo jen pár "původních" věcí, které si pamatuji... Staré dveře, zrcadlo... Takové drobnosti, které když jsem viděla, představila jsem si, jak to tam bylo... Je to pryč. Je to tak, jak to je a třeba se vše brzy vyřeší... Už aby to bylo!
Cesta domů byla dobrodružná. Hodně pršelo, holky si přály mekáče, a tak jsme se stavily u drivu. Bohužel jsem minula odbočku, která by mě navedla zpět na jižní spojku, a tak jsme se trošku projely... Než jsme se dostaly k babičce na krám, byly dvě hodiny. Ta pražská doprava občas nemá chybu! Kór když je hnusně...
Mamča ruší krám, odvážely se regály... A tak jsme se rychle klidily z cesty. Byla jsem ráda, že jsem doma. Vše to na mě padlo a já se cítila děsně vyčerpaná. Musela jsem si jít lehnout a kdybych mohla, spala bych až do rána...
2/365 Co mě dnes potěšilo:
- že jsem se odhodlala jet do Rudné...
- že jsem mohla zapálit na hrobě svíčku a vzpomínat...
- že měla teta radost, že nás vidí...
- že jsem si koupila do bytu kočičku s nápisem "Domácí štěstí" a sama si ji i pověsila nad dveře...
- že jsem se konečně naučila dělat to, co mám ráda, myslet na sebe a necítit se za to provinile...
prima článeček. Je dobré se někdy k něčemu odhodlat. A také zavzpomínat na své milé.
OdpovědětVymazat