Úterý a dny další v Orlických horách...

Bez "taháku" a fotek bych si stěží pamatovala, co jsme dělaly v úterý. Díky kousku papírku a hromadě obrázků tedy vím, že jsme jely s babičkou do Žamberka na polikliniku. Pan doktor jí zařídil několik vyšetření. Babí byla opět nadšená přístupem doktorů a sester. Prý si tam nikdo neumí představit, jaké to je v Praze. Něco v tom smyslu - ty nás potřebuješ, tak si počkej...

My (tři holky a pes) jsme nechaly zatím zaparkované auto u polikliniky a vydaly se pěšky do centra. Holky zaujala jako první cukrárna. Kopeček zmrzliny v 9 ráno... No nekupte to! :-) Než ji vylízaly, udělala jsem pár fotek na náměstí (Kiki s Masarykem, Kiki s radnicí...). Po každém úsměvu hlásila, že dostane zmrzlinku :-D. Kája už toho pro zmrzlinu tolik neudělá...

Také jsme navštívily "zámek". Tedy domnívaly jsme se, že to je zámek. Nádvoří to mělo pěkné. Jaké překvapení nás čekalo, když jsme si přečetla, že to je sídlo nějakého učiliště. Měli tam dokonce školní jídelnu... Tak jsme cvakly pár fotek, daly Minie napít z víčka od coly a šly dál.

Na náměstí jsem narazila na malý krámek se zbožím z Orientu. Moje dušička zajásala a Káji, jak jsem koukala, také. Ta si tam vybrala fialový šátek se zlatými puntíky. Prý ho musí mít... Já si koupila knížku od Zdeňky Jordánové a pár dalších drobností. Kikinku jsem přemluvila, že dárek k svátku vybereme raději v hračkářství...

Pomalu jsme šly k poliklinice, když jsem si všimla malého antikvariátu. Táhlo mě to tam. Pani prodavačka byla nejspíš nová, neboť se moc nevyznala, ale to nám nevadilo. Kája si vybrala sama, aniž by ji někdo radil. Chytla knížku a řekla, že chce tuhle. Žádnou jinou. A tak máme svého Malého prince. Nikdy jsem ji nečetla. Asi jsem musela "dozrát", abych si ji mohla přečíst. A teď nastal ten správný čas. Pani prodavačka říkala, že tuhle knížku si musí Kája pořádně opatrovat, že to je knížka na celý život... K nákupu nám byl nabídnut domácí koláč. Kiki si dala ráda. Odcházely jsme spokojené...

A tak jsme si po obědě udělaly polední klid a četly jsme si venku na houpačce Malého prince...

O něco později jsme naložily tetu do auta a zajely na návštěvu k jejímu starému příteli, který má také Pražského krysaříka. Zajímalo mě, zda si budou holky podobné a jakou má Tessinka povahu. Tak teď už vím, že takového krysaříka, jako je Tess, opravdu nechci :-). Vadí jí děti, vadí jí psy, vadí jí vlastně jakákoliv návštěva. Celou dobu v náručí u svého pána vydávala divné zvuky nebo štěkala. Holky nesměly dělat pomalu žádný pohyb a to nemluvím o Minie, kterou jsem měla raději na klíně, aby Tess náhodou neprovokovala. Nedovolila jsem si ani dotaz, zda si mohou k sobě holky "čichnout" :-D. Když mi teta vyprávěla, jak se T. chová, myslela jsem, že přehání, ale ono je to ještě horší... Proto byla teta mile překvapená, když viděla, že Minie je "normální" pes (i když malý). Návštěvu jsme tedy moc neprotahovaly, vysadily tetu doma, Minie daly babičce do postele a vyrazily na další "dámský" výlet.

Tentokrát jsme vyjely až skoro do 1000m (995m) nad mořem na Suchý vrch. Kiki cestou usnula v autě a vstala "zadečkem napřed", takže paráda :-). Domů jsem přijela utahaná jako kotě. A Káje večer vylítla horečka na 38,5 :-(.

Ve středu jsem byla ráda, že je venku ošklivo. Když zrovna Kája nehorečkovala, nic jí nebylo. Lépe jsem ji udržela doma u pohádek. V noci jsem mamce napatlala melír a ve čtvrtek ji ostříhala. Výsledek stojí za to. Jsem ráda :-).

Ve čtvrtek už na mě padla krize. Kája v noci moc nespala, stále kopala nohama, a tak jsem asi ve 4 ráno koukala z okna na tichou krajinu... Vstala jsem nevyspalá, hladová a protivná. Venku ošklivo, Minie má problém se venčit, když to fouká a prší... Prostě jedno s druhým způsobilo, že jsem se chytla s mámou. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší jet večer domů, abych mohla v pátek ráno zajít s Kájou k doktorce. Asi byl nejvyšší čas dovolenou ukončit.

Člověk si občas udělá hezkou představu o tom, jaké to bude všechno fajn. Jak si budeme s mamkou povídat, budeme společně jezdit na výlety (dokonce jsem měla v plánu ji třeba někdy večer někam vytáhnout). Místo toho celé dny prospala a brala antibiotika. Když už ji bylo trošku líp, lehla Kája... Zpátečný cesta byla také bez zastávky (plánované návštěvy zámků se nekonaly), pršelo celou cestu a já byla ráda, že už jsme doma...

Ale i tak to bylo fajn. Mohla jsem "vypnout". Zpestřit dětem prázdniny (myslím, že holky si to moc užily). Ukázala jsem jim místa, na která mě brávala teta a mohla si je konečně i vyfotit... Fascinovaly mě ty prázdné silnice, ten výhled do kraje... Někdy není na škodu si odpočinout i od manžela. Jak ráda jsem se vracela domů :-). Doma je doma...