...

Blog mě stále zlobí, nevím, proč to dělá, ale nechce, abych zůstala přihlášená. U těch z vás, kde mě to pozná, že jsem to já, mohu zanechat komentář. U dalších, kdo máte nastaveno, že může vkládat příspěvky anonym, můžu nechat zprávu, ale u ostatních mám prostě smůlu :-(. Ale čtu vás!

Venku je stále hnusně, ale má se to vylepšit. Tatínek tedy rozhodl, že dnes se stěhujeme k babičce. Teda on určitě, jestli my, to je prý na nás. A tak to tu od rána lítá. Holky tu za ty dva dny stihly udělat neskutečný brajgl. Vše jsem jim naházela do pokojíčku na jednu hromadu a pod výhružkou, že pokud to neuklidí, nikam se nestěhujeme, začaly uklízet. Poslouchat je u toho, to vyžaduje silné nervy. Věčné dohadování, která uklízí a která neuklízí (polovina věcí bude jistě uklizena tak, aby to nebylo vidět...)... Já se dala do čištění potkanů, ať mají kluci naklizeno. Také do vaření (dnes budou francouzské brambory). Holky se dožadují pomoci, a tak loupají brambory vařené ve slupce, vajíčka... Jen aby nemusely doklidit ten pokoj! Ale stejně je to nemine, princezny.

Psi tuší, že se bude něco dít, a tak nás nervózně sledují. To je jediné, na co se k babičce těším - ráno je vypustím na zahradu a bude to! Ne jako dnes. Kája, že půjde s Minie před barák a Benjieho vyvenčím sama, až se proberu. Byla jsem vděčná, za pár minut "spánku" (jestli se tomu tak dá říkat - od probuzení se obě přetahují o to, která se na mě bude víc lepit, stále vyžadují "něco" a prostě se v tom spát moc nedá). A tak jsem dala Káje istrukce: obléknout (i mikinu!!!), vzít si pytlík na hovínka, vodítko a klíče. Dveře od bytu jí otevře Kiki, až zaťuká. Vodítko a klíče ať si sundá z věšáku pomocí stupínku... "Jasně, mami!"

Klid trval asi minutu. Zvonek, jak když hoří. Kája: "Mami, já zapomněla na ten pytlík na hovínka!" Já:"Nevadí, já to uklidím, až půjdu s Benjiem!!!" Ten náš "bzučák" mě umí tak vytočit! To je zvuk, že nadskakuji metr vysoko (a to Kája zvoní 2x za sebou a pořádně). Začínám se oblékat... Opět bzučák! Kája: "Mamí, Minie už kakala a já nemám ten pytlík!" Já: "To nevadí, pojď si nahoru pro pytlík a uklidíš to." Zašla jsem si na wc (Kiki mi u toho asistovala a připínala Benjieka na vodítko - všichni tři jsme se vešli na 1m čtvreční). Slyším, jak Kája klepe... Říkám: "Kiki, jdi otevřít Káje, máš mít službu u dveří!" Kiki je poslední dobou dost "hluchá", a tak nereaguje. Kája ťuká o 106 a já opakuji, že má jít otevřít (nemít stažené kalhoty až u kotníků, běžím tam sama (ovšem bych se musela vymotat ještě z Benjieho vodítka)... Moje nervy!

Kája si bere pytlík s tím, že to půjde uklidit. Mezi tím nastává u dveří totální chaos a jedno vodítko se zamotává do druhého. Benjie hodlá jít ven a Minie, že půjde s ním. Já už měla alespoň natažené spoďáry :-D. Oba psy jsem zatáhla domů, malého odpojila a velkému řekla, ať ještě chvíli počká, že se obléknu. Čekal, co mu zbývalo.

Ozývá se bzučák a já nadskakuji metr vysoko (stála jsem vedle něj)! Kája: "Mami, mě to nejde odemknout!" Mám chuť ječet, ať tam počká, že už stejně jdu! Ale nemusí to slyšet celé sídliště. Tak to říkám tlumeně, ale důrazně... Kiki má za úkol otevřít Káje dveře, až zaťuká.

Venčím Benjieho a říkám si, jak je to fajn mít psa. Mlčí, neječí, když je dobrý den, tak i poslouchá. Stačí mu dát nažrat, vzít ven a pomazlit. Neodmlouvá, nedělá bordel (ten malý teď sice ano, ale to se dá přežít)... Proč já si pořizovala ty děti???

Kdybych jen mohla, zamknu se do ložnice a budu spát a spát a když nebudu spát, tak si vezmu knížku a budu si číst... Jééé a já si toho tenkrát, když jsem měla "jen" psa, nevážila :-D.

PS: Přišla mi MMS od Rádi, malej Míša je k sežrání :-). JJ, když to byli takhle malí neškodní ležáci :-))).