Filipojakubská noc...

Dnešní noc má být nocí splněných přání :-). A tak si všichni něco přejte...

Víkend...

Teploty trhají rekordy. Jaro se ani neohřálo a hned tu je léto. Náš oblíbený zmrzlinář zahájil sezónu. Došlo mi, že jsem Káje nedala s sebou opalovací krém. Nenapadlo mě, že budou takové tropy. Kiki myje mořské paně vlasy pěnou. Koupaly jsme se spolu. Mám ručník na hlavě a jsem líná si jít vysušit vlasy. Holynky jsou zalezlé pod postelí a Minie zaujala místo v manželské. Jsem unavená. Mám za sebou fotovíkend. Užila jsem si cestu tam a zpátky. Baví mě řídit! Taky poznávat nové lidi. A že jich tento víkend bylo! Každý ve mně zanechal určitou stopu...

Musím promazávat. To je dnešní žába, kterou splním. Pak vyvenčíme psí smečku a půjdeme se válet. Měla bych uvařit něco k večeři. To nedám. Bude muset stačit studená. Zítra bude oběd u našich. Možná už budou i koťátka. Kikče se nechce z vany. Bude mít varhánky. Já už chci spát...

Jedenáct minut...

Dočetla jsem ji. Knížku od Paula Coelha. Líbila se mi, moc. Když mě nějaká kniha osloví, hltám ji, ale zároveň nechci, aby skončila...

Tak alespoň nějké úryvky z ní:

♥

 

Nejvíc a nejopravdověji člověk touží po tom, mít někoho blízkého. Pak se všechno dává do pohybu, muž a žena rozehrají hru, ale to, co předchází - ta přitažlivost, která je spojí - se nedá vysvětlit. Je to nezachytitelná touha ve své ryzí podobě.
Když je touha ještě ryzí, zamilují se muž a žena do života, váží si každičkého okamžiku, prožívají ho naplno a jen čekají, kdy přijde další požehnání.
Takoví lidé nikam nespěchají, nechtějí běh věcí sami urychlit. Vědí, že nevyhnutelné stejně nastane a opravdové si najde svou cestu. A když to přijde, neváhají, nepromarní příležitost, neztratí ani jedinou čarovnou chvíli, protože si váží každé vteřiny.

♥

Láskou nelze ublížit. Každý z nás je odpovědný za to, co cítí, nikoho jiného nemůžeme vinit. Cítila jsem se zraněná, když mě opustili muži, do nichž jsem se zamilovala. Dnes věřím, že nikdo nikoho neztrácí, protože ho nemohl vlastnit. Taková je skutečná zkušenost se svobodou: mít to nejdůležitější na světě, aniž by mi to patřilo. 

♥

Proč jde voják do války - aby zabíjel nepřítele? Ne: jde zemřít za svou vlast. Chce žena, aby její muž viděl, že se cítí šťastna? Ne: chce, aby pochopil, že se mu obětuje, že trpí, aby se cítil šťasten. A co manžel, proč chodí do práce - aby se v ní realizoval? Ne: dře se pro blaho rodiny. A tak dále: děti obětují své sny, aby udělaly radost rodičům, rodiče obětují svůj život kvůli dětem, ospravedlňujeme bolest a trápení tím, co by mělo přinášet jen radost: láskou.

♥

Některé věci musíme zvládnout sami. Nesmíme se bát oceánů, do nichž jsme se ponořili z vlastní svobodné vůle. Kdo se bojí, nemůže vyhrát. Člověk prochází peklem, aby to pochopil. Milujme se, ale nesnažme se vlastnit jeden druhého.

♥

"Čas žít, čas umírat,

čas sít, čas sklízet,

čas zabíjet, čas léčit,

čas bořit, čas stavět,

čas plakat, čas smát se,

čas naříkat, čas tančit,

čas házet kameny, čas kameny sbírat,

čas objímat, čas rozcházet se,

čas hledat, čas ztrácet,

čas střežit, čas sešívat,

čas mlčet, čas mluvit,

čas milovat, čas nenávidět,

čas války, čas míru."

Zamyšlení...

Nedávno jsem se zamyslela nad tím vším, co právě prožívám. Napsala několik odstavců a uložila to do konceptů. Najednou nebyla chuť to zveřejnit. Došlo mi, že každý má tu svou "verzi", jak to u nás doma bylo, je a bude a dělá jim moc dobře, že oni "vědí"! Ale opravdu vědí? Občas mám pocit, že mají jasno víc než já...

Ze všech stran se ke mně dostávají různé verze. Velice zajímavé a pikantní. Hlavní roli hraje můj manžel a já. Sousedi se na mne usmívají a čekají, že sama od sebe jim začnu servírovat novinky. Pozorují, zda nevypadám nějak zničeně, nemám ubrečené oči... Divím se, že se neptají, cože jsem tak zhubla. Všechny všechno zajímá, ale nikdo se mne přímo nezeptá...

Jeden soused se nedávno optal, co je nového (a zrovna od něho jsem to nečekala). Naštěstí mi došlo, že se ptá na zateplení jižní strany a né na naši domácí situaci :-D.  Asi by koukal, kdybych mu to vše dle pravdy naservírovala...

A tak jde život dál. Někdy je líp, jindy je hůř. Jeden den si užívám toho krásného pocitu svobody a druhý den se cítím tak sama... Ale to k tomu všemu patří. Jeden den mám radost, jak spolu s A. hezky komunikujeme a pak přijde chvíle, kdy to prostě "dře" a bez emocí se to neobejde...

Věřím, že bude líp. A že je vše tak, jak ja má být...

Odjezd...

Přidat popisek

A tak jsme se s Kájinkou rozloučili, popřáli, ať si to všichni moc užijí a mávali a mávali a mávali :-).

Vypadá to, že i počasí jim bude přát. Tak jsem ráda...

A já mám konečně letní obutí (na voze). Ještě by se mi hodilo nějaké pro mne, ale zatím jsem nikde nic "okouzlujícího" neviděla :-).

 

Zabaleno...

Hurá, mám dodělané všechny fotky. To je vám vždy taková úleva... Miluji tuhle "padlou" berušku :-).

Moje velká beruška jede zítra na školku v přírodě. Chtěla jsem jí zabalit už včera, ale nějak nebyla chuť ani síla. Pokojíček vypadal, jak když v něm bouchl granát a vše tam hezky čekalo na dnešek, aby se dle seznamu připravilo, odškrtlo, dalo do kufru a zaplo. Snad tam nic nechybí.

Kája vypadá, že se těší. A mně dochází, jak už je velká... Hodně se teď změnila... Je taková samostatnější, zodpovědnější a už mi ani tolik nevzdoruje. Občas se mnou i souhlasí :-).

Věřím, že si školku v přírodě moc užije. Loni to nevyšlo, tak alespoň letos... Jen mě děsí, že to už je rok. Nějak rychle utekl.

Čím je člověk starší, tím rychleji to letí...

:-)

Fotím, co mi síly stačí. Občas mi dojde, že mám plný PC dětských fotek, jen na ty své dvě cácorky zapomínám. Nebo spíš je vždy někam "udám", abych mohla pracovat. Ony totiž hrozně rády asistují a tím narušují moje pracovní soustředění. A ač mám s dětmi během focení velkou trpělivost, s malýma Kutalkama mi to moc nejde :-).

A tak já jdu pokračovat v práci... Aby se všichni dočkali těch svých :-). 

Nedělní...

výlet do Písnice byl spojen s obědem a přáním dědečkovi všeho nejlepšího k svátku... Nacpaly jsme si bříška, obarvily tetě hlavu a pokračovaly dál...

Písnická zvířátka...

Minie celá nesvá, že jí holky na kolech ujedou...

A jako každý rok, jsem šla "nejkrásnější ulicí" v Počernicích s foťákem, když už bylo vše odkvetlé :-). Ještě že mám tu Aranelku...

PS: Dnes mě mamča pozorovala při barvení vlasů a pronesla: "Až zahodíš foťák, staň se kadeřnicí!" :-) Teď jsem holkám foukala vlasy a došlo mi, že coby malá holka jsem milovala vlasy, všem na ně sahala, česala, kroutila... Všechny panenky ostříhala... Asi jsem se minula povoláním :-). Tak třeba jednou...

Co psát?

Když je co, tak není kdy a když je kdy, tak není co...

A když je co a je kdy, tak není ta správná nálada se veřejně svěřovat...

A tak bych chtěla jen poděkovat za včerejší a dnešní focení. Za tu úžasnou spolupráci a oční miminkovskou komunikaci. Za ty nádherné kostýmy, které jsem dostala darem... ♥

Moc si vážím lidí, kteří mají srdce na dlani a rádi dělají radost. A snad i já ji vrátím formou dnešních fotek.

A také jsem moc ráda, že jsme si s Ivou mohly dát oběd u Voháků a povídat, povídat, povídat... Potřebovala jsem na chvíli zastavit, vypnout... A alespoň touto cestou jí přeji VŠE NEJLEPŠÍ k včerejším narozeninám :-). Moc se mi líbil její způsob "oslavy".

A večer tak trošku šok, když se mi vtátily nečekaně holky. Když jsem viděla tatínka, v jakém je stavu a jak odmítá mou pomoc. Jak jsem si uvědomila, že on už není malé dítě, kterému můžete dát na zadek a posadit ho do auta a odvézt na pohotovost... Prostě nechtěl... A tak si uvědomíte, že si to nesmíte brát osobně a můžete jen respektovat jeho rozhodnutí. Že se na něj akorát tak můžete koukat z okna a sledovat, že si ho babička nakládá do auta a odváží... Že tu máte holky, které je potřeba uklidnit, protože se o něj bojí. Že si můžete jen oddychnout, že vám je dovezl celé, protože když je pak slyšíte, jak vám říkají, že mu bylo zle už na výletě... Nedomýšlet. Děkovat, že jsou doma a celé. A doufat, že bude brzy dobře i jemu.

Všechno je jednou poprvé...

Minie včera poprvé "lovila" kačeny (neulovila) a já dnes dostala svou první, krásně bílou, plombu :-).

Únik do přírody...

Pohlazení...

Cestou ze školky se ozvalo z auta dvojhlasem:

"Maminko, zastavíme, pohladíme a pojedeme dál, prosííím!"

Návrat ztracených dcer...

Vrací se mi dnes, princezny moje, z hor. Jen co jsem té samotě a tichu přišla na chuť :-).

Peču jim, vařím... Těším se... Volají mi každou hodinu, popisují cestu, ptají se a vlastně ani nevědí na co :-). Občas uvítám, když vypadne signál. Mám chvíli volné ruce...

Nevím, zda se těší víc na mne nebo na Minie, Kája se už 2x ptala, zda jsem nezapomněla nakrmit rybičky a myšáka. Holt máma se musí kontrolovat. Pár dní "volna" a co když budou mít rybky propadlé bříško a Basínek zhubne na 600g :-).

Babička dostane velkou pusu. Za odvahu, jet s nima vlakem tam a zpátky. A za výrobu pláštěněk. Není nad pytel na odpadky :-).

Prší...

Poslouchám písničky, upravuji fotky, sem tam něco z domácnosti udělám, odběhnu si na nákup a se psem... Telefonuji s holkama, které už se těší domů. Kája hlásí, že je ostříhaná a vypadá trošku jako trdlo :-D. Vana také nebyla špatná a za chvíli budu mít dočtenou i knížku. A venku prší a prší...

Jedna vitamínová :-)

Vibrujete?

Já jo :-). Byla jsem dnes podruhé. Ve středu jsem si dala zkušební lekci a ve čtvrtek si připadala tak nádherně štíhlá :-D. To by bylo, abych tu svou zadnici nezpevnila... Bříško, stehna... Zapsala míry, váhy a uvidíme, jaké zázraky se budou dít :-).

Ticho...

Tak moc jsem se těšila na to ticho, až budou holky s babičkou na horách...

Je ale moc velké. I Minie je z toho nesvá. Venku vrtí ocáskem (pokud se tomu pahýlku tak dá říkat) na všechny holčičky, co míjíme... Hledá je. A tak se tu snažím alespoň polykat žáby... Hezky jednu za druhou...

Kdy už zazvoní...

To se mi honilo ráno hlavou... Mezi útržky snů... Kdy už zazvoní? Cítím, jak se děti melou, budí se... Sem tam se přitulí a mazlí se... Venku spousta světla, jen ten budík, který jsem si večer ještě kontrolovala, ne a ne začít pípat...

Nedá mi to, oči zavřené, prosím Káju, ať mi podá telefon. Mžourám na displaj... Spínám mozek. Dochází mi, že za 8 minut ve školce opravdu nebudeme!!! My zaspaly!!! Hlavou mi prolítnou dvě varianty. Jednu zamítnu rovnou. Zbývá jediná - vzít děti s sebou do práce. Píšu omluvnou sms pani hospodářce. Žádné výmluvy, prostě jsme zaspaly...

Děti nadšené, hurá, maminka si nás bere s sebou do MUMu! Tentokrát ani nemusím nic opakovat stokrát. Prolítnu koupelnou, jdu se psem, děti oblečené a připravené k odchodu. Zapomeneme pití, ale to je to nejmenší. Za čtvrt hodiny od probuzení mám koupenou i svačinku a může začít běžný pracovní den...

Ne, není běžný, je hlučný. Říkám si, že možná jsem tu první variantu ani zamítat neměla a do té školky jsem je prostě zavézt měla :-). Tak příště!

Od Kikinky pro maminku :-)

Svatební...

Odesláno...

Škrtám si další položku na mém seznamu.

Tučně tu mám zvýrazněné ŽEHLENÍ. Hromada... Nechce se mi... Musím... Alespoň pár věcí, které potřebují holky s sebou k tetě...

Třeba bych si měla slíbit nějakou odměnu :-). Hned by se mi žehlilo líp!

Netradiční Velikonoce...

Na Bílou sobotu jsem fotila svatbu, na Boží hod dělala čtvrtletní DPH a zítra, zítra mě seřežou a můžu jet domů :-D...

Krásné Velikonoce všem...

"Náhoda" tomu chtěla...

Neplánované akce bývají nejlepší :-).

Člověk by řekl, že "úplnou náhodou" mi dnes napsala Lucka, zda nejedu k Terezce... A mně "úplnou náhodou" došlo, že jsem chtěla, jen v tom ruchu posledních dní jsem nějak vypustila to, že je to již dnes... A "úplnou náhodou" vedle mě seděla Radka a představte si, že chtěla jít se mnou... A "náhoda" tomu chtěla, že můj manžel hlídat nemohl, a tak "úplnou náhodou" přijel ten její z práce brzy a vzal si k sobě všechny 4 děti. A mým dětem se tak "úplnou náhodou" splnil sen, že mohly jít spát k Elišce :-D.

A tak děkuji za všechny dnešní NÁHODY, díky kterým jsem zase hodně věcí pochopila...

Holky moje...

Zuzanka, dvouměsíční miminko. Tak malinká a sladká... A vedle ní ty moje dvě velké holky...

Karolínka je zase o kus větší. Má své telefonní číslo... Klíče od vchodu... Kde je to moje miminko? Ten tvoreček, který je plně odkázaný na svou mámu? Ne, jsem ráda, že je samostatná. Že se umí o sebe postarat. A když je třeba, pomůže i ségře. Roste, mění se mi před očima. Z holčičky je najednou slečna a ten čas se nedá zastavit... V září bude školačka a já zažiju další "poprvé"...

Holky moje... ♥

Šlape to...

Kristýnka začala jezdit na šlapacím kole. Sice musí doladit rozjezd, ale zastavovat umí parádně :-).

Učím se...

Učím se si věci nebrat osobně. Učím se radovat z maličkostí. Učím se od svých dětí...

Žáby...

...kam se podívám. Měla bych je polykat, ale tak nějak jsem za "vrbu" a všichni si chodí vylévat srdíčko, volají nebo píší... Jako bych toho měla sama málo... Jsem unavená. Odsouvám, co se dá. Žáby pak rostou a děsí mě, že z nich budou brzy ropuchy...

Nechám je kvákat a půjdu spát. Zítra bude líp... ♥