Co psát?

Když je co, tak není kdy a když je kdy, tak není co...

A když je co a je kdy, tak není ta správná nálada se veřejně svěřovat...

A tak bych chtěla jen poděkovat za včerejší a dnešní focení. Za tu úžasnou spolupráci a oční miminkovskou komunikaci. Za ty nádherné kostýmy, které jsem dostala darem... ♥

Moc si vážím lidí, kteří mají srdce na dlani a rádi dělají radost. A snad i já ji vrátím formou dnešních fotek.

A také jsem moc ráda, že jsme si s Ivou mohly dát oběd u Voháků a povídat, povídat, povídat... Potřebovala jsem na chvíli zastavit, vypnout... A alespoň touto cestou jí přeji VŠE NEJLEPŠÍ k včerejším narozeninám :-). Moc se mi líbil její způsob "oslavy".

A večer tak trošku šok, když se mi vtátily nečekaně holky. Když jsem viděla tatínka, v jakém je stavu a jak odmítá mou pomoc. Jak jsem si uvědomila, že on už není malé dítě, kterému můžete dát na zadek a posadit ho do auta a odvézt na pohotovost... Prostě nechtěl... A tak si uvědomíte, že si to nesmíte brát osobně a můžete jen respektovat jeho rozhodnutí. Že se na něj akorát tak můžete koukat z okna a sledovat, že si ho babička nakládá do auta a odváží... Že tu máte holky, které je potřeba uklidnit, protože se o něj bojí. Že si můžete jen oddychnout, že vám je dovezl celé, protože když je pak slyšíte, jak vám říkají, že mu bylo zle už na výletě... Nedomýšlet. Děkovat, že jsou doma a celé. A doufat, že bude brzy dobře i jemu.