:-(

Jeden den je sluníčkový, druhý den je mračoun...

Člověk, který tu 30let nebyl chce vše během chvilky dohánět. Spěchá. Brzdím. Občas mám chuť to i zastavit úplně. Má pocit, že mi něco dluží a že mi ublížil. Nechápe, že to tak není. Že udělal to nejlepší, co mohl. Stále mu to opakuji, ale asi neslyší. Nechce slyšet... Nemažu se s ním. Nastavila jsem hranice. Termíny, kdy jsem ochotná, pokud splní určité podmínky, přes které vlak nejede. Nejsem naivní. To už dávno ne. Chtěla jsem ho vidět, slyšet, ale ne, aby mi zasahoval do života. Na to právo nemá. Ne teď. Ani potom. Já si budu svůj život řídit sama. Jsem dospělá. Občas mám pocit, že právě teď objevil, že má dceru. Jsem teď smyslem jeho života. Prý sluníčko, pro které má smysl žít... Ano, klidně budu smyslem jeho života, ale dělat to musí hlavně pro sebe. Ne pro mne. A to že alkohol ho ničí, to mu musí také dojít samo. Já tu nejsem od toho, abych ho zachraňovala...

Je to pro mne cizí člověk. Necítím k němu nic víc, než k sousedovi u nás v baráku. Drsné? Ne, realita... Nepotřebovala jsem ho do teď, tak proč bych teď měla začít "poslouchat"??? Jak mě točí, jak to má nastavené!!! Ženské jsou něco míň než chlapi? Proč? Za co si mám toho člověka vážit??? Přesvědčí mě o tom, že mi vztah s ním k něčemu bude? Že mi něco přinese? Co on může dát mým dětem? A vůbec tím nemyslím hmotné statky. O ty tady vůbec nejde...

Je to na něm. Má šanci. Ještě stále jsem ty dveře nezavřela úplně...