Úterý

Svátek má Lucie.

Je ráno a já jdu se psem, který se zase hodně dusí. Má to poslední dobou často, šmudla. Něco ji rozruší (třeba jako že musí vstát a jít ven do zimy) a ona se nemůže nadechnout. Připomíná mi to astma.

Pak skočím do Penny pro snídani. Miluji tvarohovou buchtu. Dávám rychlé kafe a popáté říkám holkám, že jedeme... Kiki stále v pyžamu. Že prý potřebuje pomoct!!! Chápete, má bebí na noze.

Večer jsem si vyhledala trasu do servisu Nikon. Je to někde na Praze 10. Věřím si, že to hravě najdu. A najdu, jen se to celé trochu protáhne.

Už při nájezdu na Jižní spojku to "vázne". V těhle místech to je divné. Po pár metrech už to jede krokem. A vydrží to až k "šedesátce". Holky to nebaví. Kňouraj. Já poslouchám rádio Blaník a zpívám si "hezky česky" :-).

Když sjedu kudy mám, jede to rychle. Během chvilky parkuji v Kodaňské. Teď ještě najít ten servis. Nikde žádná cedule. Ptám se kolemjdoucích. Usmívají se, ale neví. Nicméně volím správný směr, ještě jednou se optám a už jsme ve výtahu do prvního patra...

Tam tři lidi přede mnou. Na recepci velice pomalá slečna. Když říkám velice, tak velice. Mám chuť si tam k ní stoupnout a alespoň trošku to tam rozhýbat :-). Čekám. Děti pomalu svlékám. Usměrňuji je. Lezou mi pomalu po hlavě. Za mnou přišel další pán, už dopředu kroutí očima a je mu jasné, že to bude na dlouho. Dělám mu místo, ať si alespoň sedne. Vyřizuje pracovní hovory. Děti nevydrží chvíli sedět...

Hurá, dostaly jsme se na řadu. Slečna si mě zapíše do PC, připravíme foťák na vyčištění (bláhově si myslím, že to potřebuje). Pak ukazuji objektiv, který chci opravit. Po telefonu mi bylo řečeno, že to bude stát Kč 1500,--. Slečna hlásí, že do 14ti dnů by mi měl přijít ke schválení platební výměr za opravu. Ptám se, zda by to nešlo schválit rovnou, že na to spěchám. Odchází za technikem. Cena Kč 2500,-- až 3000,-- a bude se to posílat do Německa... :-(. Nevím, co mám dělat. Říká, že stejně mi udělají ten platební výměr, a pak budu chtít opravu nebo ne (když ne, bude mě to stát 300,--). Kývám. Než vyplní papír (jak je pomalá, času na přemýšlení mám dost), tak si to rozmýšlím. Dávám si další hodinu na rozmyšlenou, než mi vyčistí foťák...

Jdu s holkama do Edenu. Telefonuji, komu se dá. Chci radu. Nikdo poradit neumí. Řeším, zda se to vyplatí. Zda do "jetého", téměř dva roky denně používaného investovat. Nebo koupit jiný, ale jaký. Všechny, co budou za něco stát, budou zase pekelně drahý :-(.

Volám Alešovi (snažím se u toho dávat pozor na děti, které kňouraj, že chtěj Mekáče). Ten se tváří, že raději opravit, než kupovat nový (je mu jasné, že to bude levnější). Volám Lucce, zda by mi na netu nekoukla, co stojí použitý. Skoro žádné se neprodávaj :-(. Pak volám Michalovi (lektorovi z fotokurzu)... Ten by šel do nového. Nicméně radí, ať počkám, co mi poradí na tom workshopu...

A tak s plnou hlavou objektivu odkývám dětem několik koleček na poníkách... Alespoň mám čas na telefonování :-). V tom počasí by se mi nechtělo být poníkem. Ani tím pánem, co tam s nima stojí...

Jdeme hledat toho Mekáče. Žádný tam není. Chci využít možnosti nakoupit poslední maličkosti k Vánocům, ale není ta pravá nálada. Vzdávám to.

Ve třetím patře objevíme rychlé občerstvení. Kiki si dává nudle, Kája kebab. Já zobu od obou. Jak to bývá zvykem, Kája má pocit, že si špatně vybrala a že Kiki to má lepší. Chce si to vyměnit. Ta nechce a svoji porci si drží... Nechce se mi to řešit. Řeším objektiv. Volám mámě... Ta mi taky neumí poradit. Ta se v tom už vůbec nevyzná...

Holky se dohadují, Kája kňučí. Snažím se Kikče domluvit, ale ta nechce. Porce je její. Donutím ji občas dát taky Káje. Obě jsou najednou "děsně hladové". Pak mají také "děsnou" žízeň a když jim hned nekoupím ještě jedno pití, tutově to nepřežijou... Pití kupuji, ale upozorňuji, že jim nebudu nikde zastavovat na čůrání...

Znovu volám Alešovi. Rozhodla jsem se počkat. Opravit si ho můžu vždycky. A třeba do té doby mě osvítí nějaký skvělý nápad. Nebo Aleš vyhraje ve Sportce... Nebo já nevím co... Prostě počkám.

Holky si přejí jít na mašinku. Dávám dvacku a hlásím, že do Vánoc maj vybráno... Kája najednou nechce. Nevím, proč to dělá. Občas je sama proti sobě. Holt to tak, holka, má nastavené. A tak se vozí Kiki sama, usmívá se, jízdu si užívá... Já si užívám taky. Stojím a přemýšlím, zda je to dobré rozhodnutí s tím objektivem :-D.

Jdeme zpátky do Nikonu. Čekáme. Kiki se chce pustit do toho kebabu. Prý má hlad. Zakuzuji jí to. Je přetažená, a tak se začíná vztekat. Kája si našla lízátko, které dostali v občerstvení. Kiki ho nemůže najít. Problém. Chce ho taky. Není. Chce, aby jí ho dala Kája. Ta nechce, že je její (vzala si ho první). Připomínám Kikče, že ani ona před chvílí nechtěla dát Káje nudle... Je to takový začarovaný kruh. Pomalu mi dochází trpělivost. Kór když je ta slečna NESKUTEČNĚ POMALÁ. Já vlastně dnes stále jen na něco čekám...

Když se na mě dostala řada, dává mi foťák s tím, ať ještě chvíli vydržím. Vrací se a říká, že je to zadarmo, že byl čistý a zda jsem pozorovala na fotkách nějaké nečistoty. Říkám že nevím, že to bylo asi tím objektivem... Připadám si jako trubka. Nicméně jsem ráda, že mě to nic nestojí a že mám foťák čistý :-).

Cestou k autu dá Kája dolízat Kikče lízátko. Ta jí děkuje. Já jí v duchu taky :-). Přece jen se maj občas rády. Když jdu k autu, vidím, že ten vedle zaparkoval tak, že musím do auta ze strany spolujezdce. A že to je gymnastika při velikosti mého vozu! Jsem vděčná, že mám teď o nějaké to kilčo míň :-D.

Holky usínaj. A já si užívám klidnou zpáteční cestu bez kolon... Raději se vyhýbám Jižní spojce :-).

Doma nás vítá Minie. Hrozně se dusí... Asi bych to už měla začít řešit. Dřív to bylo párkrát za týden, teď to je několikrát denně. Pokaždé, když má radost... Volám Alešovi. Ten se asi nestačí divit, že po něm jeho žena dnes tak moc touží :-D. Veterinu mi schvaluje. Dnes se nějak neumím sama za sebe rozhodovat...

Potřebuji ještě na poštu. Poslat tetě Ježíška. Holky čekaj se psem v autě. Na poště potkávám pani učitelku a dohadujeme se, že holky půjdou až ve čtvrtek, že bude klaun a v pátek nadílka... Zítra si je ještě nechám doma. Teda v MUMu na besídce.

Na veterině je naštěstí "můj" doktor. Tak nějak mu věřím ze všech tří nejvíc. Stačí, když popíšu potíže psa, předvedu zvuky, které vydává a už ví, o co jde. Kolabuje jí průdušnice. Má ji mírně zploštělou a když se rozruší, zploští se jí ještě víc... U těchto malých psů to bývá. Kouknul na ní. Má teď ještě zarudlý krk, a tak dostala atb a uvidíme, zda se to zlepší. Ono se s tím totiž zas tak moc dělat nedá. Za týden kontrola.

Jedu domů. Tam se na patě otočíme a jdeme do MUMu. Mám tu pracovní záležitosti. Holky touží dělat něco z hlíny. Mají hotová dvě srdíčka. Hrnek a andílek ještě nejsou... Honza dnes ale barví, tak dostanou holky hlínu na doma. To bude tatínek nadšenej, až tady uvidí tu spoušť :-D.

Přemýšlím, zda se dát do výroby vosích hnízd. Asi ne. Zase to odkládám. Ale do segedýnu se tedy dám. Mám na něj chuť. Opráším recept pani Relichové...

49/365 Co mě dnes potěšilo:
- já vám ani nevím...