Dnešní školička byla tak pohodová... Klidné a spokojené děti... Navlékaly dřevěné korálky a tak krásně se tím zabavily. Všechny. Mazlily se, hrály si společně a malovaly vajíčka... Právě pro tyhle chvíle, kdy je mi s nima dobře, jsem nešla do funkce koordinátora... Nechci se toho vzdát.
Pak jsem si zajela pro ty své do školky. V autě už se o pohodě moc mluvit nedalo. Poslední dobou si nedělají nic dobrého. Mám často chuť je vysadit a ujet. Ony už ale vědí, že co maminka řekne, tak to i myslí a že není radno ji dráždit víc, než je třeba :-). A tak jsem si je dovezla domů. Dovolila jim, vzít si kola a šly jsme venčit Mininku...
Minie je sice Pražský krysařík, ale běhá jako chrt, statečná je jako teriér a pohodová jako voříšek :-D. Je tak malá, že mám občas problém sledovat, kde zrovna hopsá, kterou z těch dvou pronásleduje nebo s jakým psím kamarádem si zrovna hraje. Dnes se mi rozutíkala za jednou malou drobnou stařenkou s holí... Vím, že často lidem vadí, když se k nim přiblíží pes, a tak jsem se jala Minie odvolávat. Pani se ale usmála a nakláněla se k ní s tím, že by si ji ráda pohladila. A tak jsem se na ni usmála a ona si se mnou začala povídat...
Říkala, že žije často v Anglii a že tam ji zná každý pes a dokud si ho nepohladí, nejde dál (ten pes)... Jsou tam útulky pro opuštěné psy a lidé, když mají čas a chuť, jdou si půjčit psa a vezmou ho ven... To se mi tak líbilo. Škoda, že tady nic takového nefunguje... Vyprávěla dál a mě se to tak hezky poslouchalo... Říkala, že už ji tam znají i koně a těm dává zase pampelišky... Že přeložila hodně knih z AJ do ČJ zejména o psech, a tak se v nich vyzná... Říkala jsem jí o Megance, Benjiekovi a Minie...
Také jsem se dozvěděla, že procestovala skoro celý svět... Kde byla nejseverněji a kde naopak nejjižněji. Že cestování bylo součástí její práce... Seznámila mě s průměrnou délkou letu do Anglie a že se jí jednou stalo, že ten samý úsek cestovala půl dne... Kde se špatně přestupuje a že jednou musela "běžet", aby stihla spoj... A od té doby se už nechá "vozit" :-).
Holkám už se pak chtělo domů, a tak jsme si podaly ruku, popřály hezký den a ona ještě přidala hodně zdraví... A ve mně zůstal takový hezký pocit... Stařenka měla radost, že si popovídala a já jí v dobrém záviděla tu její sílu a chuť, se kterou žije svůj život. Je jí 83 let a maximálně si ho užívá...
Je krásný se umět zastavit a poslouchat... A třeba si z toho i něco vzít...
A i odpoledne bylo moc fajn! Šly jsme pro sváču a dovedly si domů milou návštěvu :-).
A ještě bych se ráda rozloučila s LG... V neděli večer nic neříkal, pracoval, jak měl... Dala jsem mu dobrou noc a ráno, ráno už nenaskočil. Ani přesně nevím, kolik let mi tu dělal společnost. Místo něj tu mám jeden náhradní z MUMu, ale co nejdříve budu muset sehnat nového kamaráda... Jen nějak nevím, kam na něj a co by měl a neměl umět... Ale ono se to nějak vyřeší :-).
