Úterý:
Dohodla jsem se s Radkou a Luckou, že se sejdeme u naší babičky na zahrádce. Děti se mohou koupat, my pokecáme a pak si ještě odskočím na focení jedné rodinky a ony mi pohlídají holky...
Vše šlo podle plánu. Dokonce za námi přijel Aleš a zajel pro pizzu. Ráďa měla totiž děsné chutě :-))).
Když jsme se přesunuli domů, rozhodl se náš taťka, že půjde se sousedem na pivo. Docela jsem to uvítala. Mohla jsem si v klidu upravovat fotky (a že jich bylo!) a nikdo mě neprudil, že zase sedím u PC...
Dokonce napsala Ráďa na Skype, že poslala Míšu se džbánkem pro pivo (zase ty chutě :-D) a že se jí tam zasekl s mým mužem. To mi bylo jasné, že se dnes chlapců včas nedočkáme.
Jen co jsem uložila poslední upravenou fotku z focení a Ráďa napsala, že jde spát, zvonil mi v kabelce mobil. Říkám si, kdo to může v půl jedenáctý být??? Blikající zprávy na Skypu jsem si ani nevšimla...
Bylo 22:35 a Ráďa volala, že mi psala na Skype... Smála jsem se, že mi chce popřát dobrou noc. No, skoro jsem se strefila - praskla jí voda... A rázem byla z dobré noci dlouhá noc :-).
Tím bylo odstartována akce PORODNICE. To že mám být na telefonu v pohotovosti, abych si k sobě vzala Elišku, až to na Ráďu přijde, to jsem věděla, ale co v situaci, kdy oba naši chlapi jsou podnapilí, to jsem netušila. Volala jsem tedy tomu svému, ať jde domů. Na jeho otázku: "A proč?", zněla má odpověď: "Protože praskla voda!". Z telefonu slyším, jak Míša mluví s Radkou a říká: "Jak praskla voda???". Celou dobu si myslel, že si z něj Ráďa dělá srandu. Do termínu zbývaly totiž 3 týdny. Alešovi došlo, že když volám i já, tak to asi sranda nebude. Sbalili se a šli. Mezi tím jsem se oblékla, sešla domů s Minie a šla z auta vyndat autosedačky. Aleš si pak převzal to naše "velké" zvíře, popsal mi cestu k Apolináři a šel hlídat holky. Elišku nakonec hlídala sousedka, a tak proběhl odjezd v klidu.
Před odjezdem jsem si vycucala "krizovku" a cesta byla plná humoru :-). Smáli jsme se reakci chlapů. Tomu, že zrovna dnes, když vyrazí na pivo, si mimi vybere, že se chce narodit. Ale lepší, když se Míša zasekl s Alešem, než aby si pivo dala i Ráďa a vezla jsem dva, z nichž by to táhlo :-D.
Za chvíli už jsme byli na místě. Zazvonili na vrátnou a byli vpuštěni. Jediný háček to mělo - zapomenutý foťák! Plán byl následující, Ráďa se nechá prohlédnout a dle toho, co poví doktor, se zařídíme.
Najednou jsem si mohla vyzkoušet, jaké to je, být "otec" :-). Čekat a napínat uši, co se děje za dveřmi. Už chápu i Aleše zděšení, když jsem vyšla tenkrát z "příjmu" s pláčem. Já byla dojatá, že Lenka rodí a on už si představoval ty nejhorší scénáře... Zavzpomínala jsem si tam na oba své porody. Alespoň nám to rychleji utíkalo...
Dali jsme si i kafíčko z automatu a snažili se neusnout. Čekalo se na pani doktorku a bylo to dlouhé. V 1 hodinu vyšla Ráďa, že se tak za hodinu bude rodit (měla plánovaného císaře). Měla jsem tedy přesně čas na to, jet domů pro foťák a zase se vrátit... Ty prázdné silnice, vůně vody (silničáři čistili) a rádio na plné pecky... Pohoda! Moje kytičkatá nádhera si to jistě užívala taky :-D.
Představovala jsem si, co bych říkala policajtům, kdyby mě zastavili: "Nezlobte se, teď mě nemůžete zdržovat, my totiž rodíme!" :-D. Doufala jsem, že jsem nepřehlédla nějakou kameru...
Když jsem se vrátila před příjem s foťákem, vylezla za pár minut sestra a dala nám "zelený obleček". Tak jsme si krátili dlouhou chvíli focením... Byly 2 hodiny ráno a prý v půl to má být...
Ráďa nahlásila, že otec u porodu být nechce (asi kvůli tomu alkoholu :-))) a já měla povoleno nafotit malého a vystřídat se u něj s tatínkem.
Každých 10 minut jsem se ptala, kolik je. Míša konstatoval, že to je jako čekání na autobus, který stále nejel :-))). Bylo 2:50, když jsme konečně slyšeli, jak Míša II. pláče.
Měl krásných 2720g (doufám, že si to pamatujeme správně) a 47cm. Jak brečel, viděla jsem v něm Elišku. Ty jeho malinké modré nožičky... A silný hlas. To bude temperament po mamince :-).
Chlapi to vůbec nemají špatné... Můžou se jako první pokochat, seznámit se s tím malinkým tvorečkem, který je od této chvíle na nich závislý a potřebuje hodně mlíčka a lásky :-).
Těch pocitů, co jsem za ten večer zažila. Ta radost, že je vše v pořádku a že má M2 vše, co má mít. Že křičí a má se čile k světu. Těch vzpomínek, co mi to vyvolalo. Ty pocity štěstí, když mi ukázali moje holčičky... Ty slzy, které tenkrát tekly Alešovi po tváři, když mu dali Kiki do náručí... Na ty nikdy nezapomenu. Já vlastně Rádě moc děkuji, že jsem u toho všeho mohla být! Prostě to tak vše mělo být... Vše se děje tak, jak má. Ve správný čas a na správném místě.
Po focení nás poslali na chodbu. Mamince, že vzkáží pozdravy a máme si počkat, až ji budou převážet na JIP. Čekali jsme dlouho. Míša doplnil údaje do předpřipravené sms a přijímal gratulace (co lidí ve 3 ráno nespí!!! :-))). Já si lehla na lavici a na "chvíli" zavřela oči. Byly asi 4 hodiny ráno, když Ráďu konečně převáželi. Chudák měla nějaké srůsty, a tak to vše trvalo déle a i se jí protáhne pobyt v porodnici... Byla dojatá a šťastná. Míša jí přijde prý uplně jiný než Eliška (já ji tam ale přesto vidím)... Chtěla vidět fotky... Škoda, že nás nenechali déle. Prý už na ni čekají dlouho a nemáme zdržovat.
A tak jsme jeli domů. Začalo se rozednívat... Já stihla ještě omluvit holky ze školky (bylo mi jasné, že je ráno do školky nezvládnu odvézt). A byla jsem ráda, že Aleš mohl být dopoledne doma a nechal mě spát. Vyhrabala jsem se v 11:30 a měla pocit, že nemůže být víc jak 8 ráno :-).
Za babí jsme tedy jely po obědě. A od ní pak k druhé babí na zahrádku. Přijel i Míša s Eliškou. Rychleji to hlídání ubíhá, když si má Elí s kým hrát. Ráďa je dnes ještě stále na JIPce, a tak za ní pojede Míša až zítra.
Ještě bych ráda popřála malému Míšovi, ať je to šťastné a zdravé dítě. Milující rodiče má, o tom nepochybuji! Rodinko, moc si ten svůj poklad opatrujte! A Eliška, to bude velká ségra! Díky, že jsem mohla být s Vámi...
